Na Říp? Mami, my už nikdy!

Na Říp? Mami, my už nikdy!

Každý „správný Čech“ má prý vystoupat alespoň jednou za život na horu Říp. Tak jsem to někde před pár lety četla a tak jsem to okamžitě prezentovala rodině, že tam prostě musíme, že musíme poznat kořeny a… a… Zkrátka, že pojedeme na výlet. Na Říp. Ano – řekla jsem, že pojedeme. Tedy bylo to myšleno samozřejmě tak, že se nejdřív pojede, jelikož je to pro nás cesta přes půl republiky, abychom se tam dostali, ale že pak pochopitelně půjdeme na ten vrchol pěšky.

Věta „Ale mami, tys přece říkala, že po-je-de-me na Říp a ne že tam půj-de-me…“ se mi pak od té doby občas zjevovala ve spánku jako noční můra…

Manžel, dcera i syn (v té době oba v raném pubertálním věku) totiž sice původně obrátili oči v sloup, co mne to napadlo, ale v podstatě nic zásadního nenamítali. Na výlety totiž jezdíme rádi. Takže jsme se v jeden prázdninový den vydali na onu cestu „ke kořenům“.

Měli jsme štěstí. Byl to opravdu krásný horký letní den. Ba, až moc horký, přímo tropický. A všední – takže kupodivu nikde nikdo, ani živáček. Zaparkovali jsme na nějaké prázdné betonové ploše bez označení, vzali batůžek s nezbytnou zásobou řízků, tatranek a láhev vody a vydali se do stráně.

Zpočátku byla cesta mírná a příjemná. S každým dalším krokem teplota vzduchu i našich těl stoupala. Horko a dusno bylo i v lesním přítmí. A cesta se začala zdát nekonečná. Šli jsme totiž pořád lesem, prodírali jsme se křovinami, stále do mírného kopce, který ale postupně začal v mých očích růst do podoby Himalájí.

Vždyť je to přece jen výškové převýšení 200 metrů a žádný Gerlachovský štít!? Navíc s myšlenkou „Tohle, že je ono? Kde jsou sakra ta slíbená panoramata?“ Protože odnikud nebylo nic vidět… A navíc s dotazy v zádech „Mamitati, kdy už tam teda budem… a my máme hlad, my máme žízeň, a nás už to nebaví.“

Postupně docházely řízky, tatranky – ale hlavně ta voda. Přestaly tak zabírat i osvědčené triky na lesní hry pro odvedení pozornosti alá kdo uvidí první veverku, vyhrává. A vrchol stále v nedohlednu – jen slib, tam si odpočineme a dáme si limonádu a pivo…

Dusila jsem se sama žízní a dusila jsem v sobě i to ostatní, protože to byl přece můj výmysl, že jo.  A kromě žízně jsem se dusila i intelektuálními hláškami desetiletého syna typu: „Mami, přemýšlím, já jsem asi získal pocit, že co když jsem možná od narození Germán a nemám tu tedy co lézt, takže tu teď počkám, až půjdete pak dolů“.

Pokusy dvanáctileté dcery: „Mami, sorry, já ale nic tak úžasné jako ten slavný praotec v dálce nevidím a je to tedy fakt pěkná trapárna“ jsem se také snažila ignorovat. Protože sama jsem v tu chvíli NAŠEHO SLAVNÉHO PRAOTCE nenáviděla – proč musel fakt lézt až někam sem nahoru na kopec a proč se sakra nezastavil někde na pláži třeba v Chorvatsku…

Naštěstí alespoň manžel mlčel – protože se taky dusil. Smíchy.

A pak to přišlo – něco jako pověstné světlo na konci cesty. Okamžik „prchavého štěstí“. Zvládli jsme to a octli jsme se na vrcholku. Zjevila se nám na krátkou mihotavou vteřinu svatá kaplička ve zlatých slunečních paprscích na pozadí blankytně modré oblohy.  Krása. Hned ale v nějakém mlžném oparu zmizela...

Další idylu už nečekejte. Přišel mrak. A tvrdá realita. Z provozních důvodů rotunda i chata měly zavřeno a začaly padat první dešťové kapky. Z kopce jsme promočení na kost tak nějak seběhli strašně rychle, že ani vlastně nevíme jak.

No a na tom parkovacím betonovém placu bez označení čekal pán, který nám naúčtoval celodenní stání za 500 korun…