Dnes v obchodě. Potřebovala jsem si obstarat jen nějaké sýry, zeleninu a ovoce. Přede mnou si brali košík a začali nakupovat manželé, řekněme že mladšího středního věku, což je prý 40+, jak jsem se někde nedávno dočetla...
Paní taková „obyčejná žena z lidu" - myšleno bez urážky. Tedy nedá se říct, že úplně neupravená, ale ani ne úplně upravená… Nijak výrazná, nenalíčená, vlasy by potřebovaly kadeřníka, pár kilo navíc skrývala nějaká plandavá halena.
Co na ní na první pohled upoutalo, nešlo přehlédnout, ale hlavně přeslechnout, bylo neustálé cupitání a popobíhávání a hlasité dotazování se manžela na celou prodejnu:
„Mám koupit toto, nebo tamto? A kolik toho chceš? Jakou značku? Chceš vzít ještě jeden ten sýr nebo vezmeme ještě i ten druhý? Tatarku ještě máme, ale radši vezmeme ještě jednu do zásoby, co myslíš? Mléko chceš flaškové nebo vezmeme raději tady toto krabicové? Které budeš pít? Tato paštika ti minule nechutnala, kterou chceš vzít? A nechceš vzít ještě toto? A musíme jít ještě pro slazenou minerálku, všimla jsem si, že už tam máš jen jednu. Chceš jahodovou nebo citronovou? Jo a taky ten braník v petce jsi chtěl. A pak půjdeme koupit ještě ty salámy, jak jsi chtěl, ale co myslíš, nezkazí se nám po cestě domů v tom horku?“
Pán s řetízkem na krku v těsném a zřejmě oblíbeném, jelikož už trošku sepraném, tričku s nápisem „I am boss“, které částečně odhalovalo kérku na jeho poměrně statném předloktí, ale současně také počínající bříško, přežvykoval, tvářil se znuděně a bral mezitím nezúčastněně do ruky různé věci z regálů, obracel je v dlani a zase je vracel zpátky…
Na dotazy své partnerky "chceš, chceš, nechceš?" muž víceméně neodpovídal, anebo odpovídal jednoslovně „jo, tohle vem, tohle neber, tohle je dobrý, tohle stojí za h…“.
A posunoval se mezi regály sebevědomě, jako by byl majitelem prodejny.
Poté jsem je ztratila z očí, poněvadž sýry už jsem vzala a k salámům jsem neměla v plánu jít a zamířila jsem přímo do oddělení zeleniny.
Koupila jsem, co jsem chtěla (a samozřejmě jako vždy i to, co jsem původně nechtěla) a vydala se k pokladně.
Vykládala jsem věci postupně na pás a až jako poslední jsem položila na pult dva kousky čerstvých fíků, aby se mi mezi ostatním nákupem nepomačkaly. Jen dva. Byly už poslední, protože byly v akci kus za 4.90. Škoda, že jsem nepřišla dřív. Čerstvé fíky jsou lahůdka a mně moc chutnají. Nicméně já mám ráda v zimě i ty fíky hnědé, scvrklé, sušené - ty co kupujeme obvykle jen o vánocích.
Prodavačka brigádnice na to podivné tmavě fialové „něco“ zírala, začala horečně a bezmocně listovat v ceníku nad kasou a pak na mne upřela zoufalé oči se slovy „prosím vás, co je to?“.
Než jsem stačila odpovědět, vzala jeden můj fík do prstů ruka s povědomou kérkou…
A začala ho omačkávat a drtit v dlani.
A ozvalo se: „No to je jasný, to je přece FENYKL, ne!“ Ohlédla jsem se za sebe a viděla potěšený výraz pana „bosse“, který se rozhlížel po ostatních ve frontě s pocitem převahy a světaznalosti.
„Slečno, ne, to je čerstvý fík, byla tam cena v akci, 4.90“, snažila jsem se jí pomoci a vyrvat mu můj ubohý trpící fík z dlaně dřív, než z něj udělá úplnou kaši...
„Blbost, tohle je přece fenykl, viď mámo?!“ Dožadoval se uznání pan „boss“.
„No víš, já si myslím, že asi ne, že fenykl vypadá asi jinak“, nesměle pípla máma.
„Blbost. A jak prosimtě asi. Vím přece, jak vypadá fenykl, ne!? Fenykl je fialový, jako fialový že, chápeš, proto je to fenykl.“
Nicméně slečna brigádnice mezitím s úlevou našla fík a namarkovala mi fík.
„Cože, jak fík? Fík je přece suchý, hnědý a scvrklý. V životě jsem neviděl fialový fík. Máte v tom pěkný bordel. Jak tedy asi podle vás vypadá fenykl?“, rozčiloval se, zatímco mezitím jeho paní beze slova vyndávala věci z košíku na pás.
Stačila jsem si všimnout, že v nákupu neměli ani jeden kousek zeleniny či ovoce…
„No, víte, fenykl je taková bílo-světle-zelenkavá hlíza, tedy taková kulatá, jakoby malá hlávka, skoro jako malý tvrdý ledový salát, ale s natí, která vypadá tak trochu jako kopr a krásně voní… Je to na saláty, nebo se vaří a zapéká“, snažila jsem se při odchodu od pokladny rozšířit jeho obzory, protože fenykl znám a když na něj narazím, kupuji si ho.
„No co, fík nebo fenykl, mně je to nakonec stejně úplně jedno. STEJNĚ TO JÁ NIKDY ŽRÁT NEBUDU!“ Mávl rukou a přestali jsme pro něj já, fík i fenykl existovat...
PS: Fíky jsem po příchodu domů ihned s chutí snědla. Ale dostala jsem při tom strašnou chuť na salát s čerstvým fenyklem nebo třeba na zapečený fenykl posypaný parmazánem…Mmmm.
Mám doma ale bohužel jen sušená fenyklová zrníčka.
Na čaj – co se dává miminkám, protože funguje proti nadýmání a - nadouvání
Možná by tomu panu "bossovi" jeden šálek také neuškodil 
2024 ©