Byla jsem před pár dny na pracovní cestě. Po celodenním zápřahu v úmorném vedru mám hlad, žízeň, ale hlavně potřebuji chvíli klidu, ticha a přemýšlení, protože do rána ještě musím nutně napsat něco na počítači. Ale mám na to přece celý večer – a je teprve okolo šesté odpoledne…
Našla jsem si jednu místní zahradní restauraci. Je zatím kupodivu úplně prázdná. Nejsou tam ovšem samostatné stolečky, ale jen takové ty dlouhé letní přenosné stoly s vratkými dřevěnými lavicemi, kam se vejde obvykle osm lidí.
Usedám tedy k jednomu z nich, vedro pomaličku opadá, začíná pofukovat mírný větřík, začínám si užívat příjemného letního podvečera s výhledem na Labe a místní historické dominanty. Objednávám si lehký salát Caesar a vytahuji notebook.
Pár minut poté se přiřítí borec, už od vchodu volá na servírku „zlato, jako vždycky!“ a sedá si bez zaváhání a bez optání k „mému“ stolu, jako bych tam vůbec nebyla, ačkoli jsou ostatní čtyři prázdné. Zřejmě to bývá jeho obvyklé místo a já jsem tady vetřelec, čímž mi to dává najevo…
„No ale, byla jsem tu přece první, žádná cedulka s rezervací, restaurace je prázdná, takže proč bych si měla JÁ přesednout, že?!“, honí se mi v hlavě a setrvávám tedy na místě zvědavá, co bude dál, ačkoli zároveň toužím po klidu a soukromí...
Je to tak pětatřicátník, maximálně osmatřicátník, víc opravdu podle mého odhadu nemá. Hodně zpocený, mírně potetovaný a také – mírně obtloustlý, v pracovním oděvu s logem nějaké firmy. Vzápětí mu zvoní mobil. Chvíli poslouchá, ale pak začne do telefonu doslova řvát na celé město.
„Jak jako? Co jako? Já už na žádný rozvoz a zakázku nepojedu, mohl bych se na to vy…!“ Skoro nadskočil na lavici. Chvíli pak poslouchal hlas na druhé straně, ale vzápětí se znovu rozhorlil.
„Já jsem po infarktu, po IN-FARK-TU, rozumíš, po INFARKTU v sedmatřiceti (vida, takže jsem se moc nespletla), já do žádného posr…ého Kladna, teď nepojedu, já šéfa je..bu, stejně jsem ten infarkt dostal kvůli němu, dyť víš, že jsem ležel před měsícem týden v kómatu! A bylo to jen kvůli němu, kre…ovi, deb..ovi, že mne z práce a z něho jeb..lo, já ho taky je..bu!“
„No to ti tak asi uvěřím, žes měl v sedmatřiceti infarkt, minulý měsíc ležel týden v kómatu a teď si klidně chodíš do práce, ty blbečku (omlouvám se za výraz)“, pomyslela jsem si v duchu, a vzápětí jsem se šíleně lekla, že snad čte mé myšlenky…
Bouchl totiž v tom okamžiku pěstí do stolu, až se stůl zatřásl, a praštil telefonem na desku, zrovna v okamžiku, kdy servírka přinášela můj vytoužený salát a tu jeho objednávku…
Leknutím oba talíře málem upustila: „Ty vo..e, co blbneš vo..e, jsem to málem vysypala vo..e..“
„No to ti musím fakt říct, ku..va, co si zas ve firmě ten idiot šéf vymyslet a jak se mnou chce vydr…t. Se mnou! Já jsem přitom po infarktu!“ soptil a začal se chystat jí vše dopodrobna vyprávět.
„No, jo no, já ti donesu ještě to pití a pojď, sedneme si vedle, ať se paní v klidu nají“, projevila mírné pochopení slečna servírka, když viděla, že je pozoruji a ještě jsem se ani nepustila do toho svého salátu.
„Jo a zlatíčko, vem mi tam ještě jednu tatarku, tohle je nějak málo…“, ukázal na (dle mého názoru poměrně dost velký) šálek s pravděpodobně nějakou domácí tatarkou.
Teprve v té chvíli jsem si všimla jeho jídla.
Na velkém oválném talíři trůnil obrovský smažený řízek, hromada hranolků přepadávala přes okraje, zřejmě obojí dvojitá porce…
S chutí se do toho pustil a s plnými ústy hlasitě líčil „zlatíčku“ své trampoty se šéfem idiotem. No a jak jinak – zapíjel to pravou coca-colou. Měl dvě k jídlu a ještě jednu potom.
Když to do sebe naházel, spokojeně si odfoukl – a zapálil si cigaretu. A pak ještě další...
Haha, prý měl infarkt, v sedmatřiceti?!
No, tak to mu tedy ale teď už i docela věřím...
2024 ©