Jela jsem na pracovní schůzku do Ostravy. Vlakem. Dopoledne v 10 hodin, s 20 minutami času na přestup v Hranicích. Tam jsme sice dojeli včas, v Hranicích se ale ozvalo ono „Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku, z důvodu výluky na trati bude váš vlak o 35 minut opožděn“.
Ejhle, vida, mám tak najednou skoro hodinu času! I když mne samozřejmě upozorňují, že „ohlášená doba zpoždění se může změnit“.
„No, nezbývá než čekat,“ odevzdaně si pomyslím a smskou informuji o pozdním příjezdu paní, která mne má v Ostravě čekat.
V nádražní hale si není kam sednout – žádná lavička, čekárna dočasně uzavřena prý z „důvodu úklidu“. Ale po celou dobu mého tamního pobytu se k avizovanému úklidu nikdo evidentně nechystal.
Už při vstupu do vestibulu mne předtím praštila přes nos, na běžné nádražní prostory, neobvyklá vůně. Silná vůně. Vůně jídla. A dobrého domácího jídla. Opravdu vůně – pronikavá, lákavá, takřka neodolatelná, až se mi skutečně sbíhaly sliny. Voněl tam guláš, resp. gulášová polévka, jak jsem zjistila posléze.
Nesnídala jsem a tušila jsem, že i oběd je někde v nedohlednu. Neodolala jsem tedy a zamířila do nádražní restaurace podívat se, jak to tam vypadá a zda tam mohu tedy strávit tu hodinu času – hlavně v sedě, že...
V „restauraci“ bylo překvapivě úplně plno. A víceméně všichni jedli - polévku!
Proč to slovo restaurace píšu v uvozovkách? Protože pod pojmem restaurace si obvykle představujeme něco jiného a tak jiný výstižnější název nemám.
Neobsluhuje se tu. Nějaký jídelní lístek neexistuje. Nabídka dne se píše křídou na tabuli za výčepem a centrem zdejšího dění je tedy pult s pípou. Objednává se všechno rovnou u pultu, od pultu si to také musíte sami odnést a u pultu to musíte ihned zaplatit. A k pultu musíte (resp. měli byste) použité nádobí zase vrátit.
Pan výčepní, skoro se mi chce říct pan „pultovní“ je muž naprostého klidu. Vypadá, že ho hned tak nic nerozhodí a ani nevyvede z jeho velmi poklidného tempa, i když mu cestující nervózně říkají „honem, honem musíme rychle zaplatit, za chvíli nám to jede“.
„Pojede další…“, zní jeho nezúčastněná odpověď a jeho pohyby se nijak výrazně nezrychlí.
Restaurace je obrovská místnost s pětimetrovým stropem o rozloze xy metrů čtverečních, v půlce jakože opticky předělená do tvaru písmene L výčepním pultem a chladicím pultem s chlebíčky a bagetami.
Co je za zástěnou v druhé polovině místnosti, není vidět. Ale usoudila jsem, žee asi je tam nic
Je zde několik běžných menších stolů pro čtyři osoby – s těmi klasickými bytelnými dřevěnými a léty patřičně ošoupanými židlemi, které dosud přežily všechny vývojové éry nejen na nádražích, ale i v jiných hospodách…
Jsou tam také dva dlouhé stoly, sestavené ze zdánlivě novějších kousků nějakého „kempinkového“ nábytku, k nimž se vměstná větší cestující společnost. Vejde se k nim 10, 12, možná i více lidí, když jde o partu na výletě a všichni se dokáží smáčknout – jak jsem byla v tu chvíli očitým svědkem, že dokázali.
Volný byl tedy už jen ten druhý dlouhý stůl. Usedla jsem na krajní židli a objednala si. U pultu. Domácí gulášovku, jak nabídku dne hlásal křídový nápis. Zaplatila jsem 25 korun.
Čekala jsem překvapivě pouze pár minut, než se ozvalo „kdo má tu gulášovku?“. Došla jsem si tedy pro ni k pultu, vyfasovala přetékající talíř, ošatku s 2 rohlíky a se slovy „lžíci si vemte támhle v rohu“.
Po prvním soustu jsem málem upadla do transu.
Nevzpomínám si, kdy naposled jsem jedla tak vynikající gulášovku! Bylo to spíš něco mezi polévkou a gulášem – hutná, hustá tak, že v ní doslova stála lžíce, s mletým masem, ale i celými vlákny měkkého hovězího masíčka, malinkými kostičkami brambor, nádherně paprikově červená, skvěle okořeněná majoránkou a česnekem…
Ta by musela chutnat i Pohlreichovi.
Vychutnávala jsem si labužnicky každé sousto. Bez rohlíku. Až do chvíle, než se k "mému" stolu přiřítila dvojice, muž a žena středního plus+ věku, a bez jakéhokoli slova dosedli přímo vedle mne. Žádný náznak alespoň pozdravu - což tedy já osobně považuji za elementární lidskou slušnost. Já totiž zdravím všechny i při nástupu do metra.
"Jaká je?", kývl bradou směrem ke mně ten chlap ihned po dosednutí. V první chvíli jsem to ovšem nevnímala a nepochopila tak, že ta otázka patří mně. "No, čo ako, nepočůvatě? Stě hluchá, pýtame sa, aká je?", zaútočila na mne jeho partnerka. Aha. Pochopila jsem, že se ptají na tu polévku. "Nooo... výborná," vysoukala jsem ze sebe. V talíři mi zbývalo už jen pár lžic. Naštěstí. Poté ti dva chvíli řešili, kde je jídelní lístek, jestli je někdo obslouží, nebo ne, rozčilovali se, že ne, aby pak nakonec došel pán k pultu a objednal tedy dvě polívky.
Krátce potom, co si je tedy objednali a zaplatili, pan "pultovní" na křídovou tabuli ve výčepu dopsal novou nabídku dne "smažený řízek, br. salát, vepřoknedlo, domácí svíčková" (všechno za 85 Kč). Dvojice u stolu se okamžitě navzájem mezi sebou začala shodně rozčilovat, že kdyby to věděli dřív, že si mohli dát místo obyčejné polévky řízek.
Hlavně paní byla velmi rozhořčená.
Při té jejich debatě jsem tak nějak vyrozuměla, že jde o "čerstvý pár", resp. nedávno seznámenou dvojici (česky hovořící muž a slovensky hovořící žena) na nějakém prvním či druhém společném výletě...Paní, DÁMA věkově tak 50+, pár kilo navíc, než povoluje obvyklý BMI, ale dokonale namakeupovaná, vystajlovaná - v růžových botaskách, růžové džínové bundičce, s růžovým šátečkem na krku a s růžovým batůžkem. Pán, také 50+ (no spíše ještě více), vysoký statný chlap, docela sympaťák, sportovního vzhledu, s batohem, který asi nějakou tu túru už má za sebou...
Když zaznělo zavolání pana vrchního "čí jsou ty gulášovky" a zmínění partneři si je odnesli ke stolu a pustili se do nich, zrovna jsem dojídala tu svou. Paní vzala rohlík, začala ho po kouskách drobit a vmíchávat do té husté polévky, z níž tak vytvářela kaši. Pán na to chvíli beze slova hleděl, ale hladově jedl svoji polívku a nijak to nekomentoval." Vieeeš, já to mám tak rada, to sa tak všetko pekne rozmieša a všetko to navlhně, že je to potem ako guláš s knedlíkom".
A začala do talíře drobit druhý rohlík. Už jí to ani nešlo lžící zamíchat. O drobcích z rohlíku, které byly všude kolem na stole a na zemi nemluvě. Nechce se mi říct, co mi ten její talíř v tu chvíli připomínal. Ale nezlobte se, prostě řeknu to - kejdu, kterou dávala moje babička prasatům... Jako by mi pán četl myšlenky a také ho přešla chuť na jídlo, odsunul před sebe svůj napůl dojedený talíř.
"Miláčik, ty už něbuděš? No, ja si to vezmem! Akosi som to asi neodhadla s tým rohlíkom." A vlila si ten jeho nedojezený talíř do té své šlichty... a začala zas míchat... a cpát se tím.
No, bohužel (nebo naštěstí ) hlásili příjezd mého vlaku, tak nevím, jak tohle hodování v nádražní restauraci pokračovalo. A taky by mne zajímalo, zda ti dva spolu ještě někdy na nějaký výlet pojedou...
Když jsem vracela talíř u pultu, řekla jsem panu výčepnímu, že ta polévka byla naprosto luxusní, v domnění, že ho (nebo kuchaře) to potěší. Ani se na mne nepodíval a jen bez zájmu procedil mezi zuby: "Mně to neříkejte, řekněte to vašim známým". TAK VÁM TO TEDY ŘÍKÁM.
2024 ©